Jiná perspektiva v nejrůznějších oblastech Chrudimského dění

Jaroslava Skřepská - srpen 1968

JaruškaSkřepská-2108196821. srpna 1968 mi bylo deset, po prázdninách mě čekala pátá třída ZDŠ. Prázdninový den jako každý jiný, naši od šesti v Transportě, brácha na táboře v Bělči nad Orlicí, doma jsem zůstala sama. Uprostřed oceánu letního volného času a bezstarostných dní, když škola je ještě relativně daleko. Normální dítě o prázdninách.

To všechno, a jak se ukázalo i mnohé další pro mě skončilo takřka naráz kolem osmé ráno toho dne. „Vstávej, musíš jít hned k nám, doma bejt sama nemůžeš, je válka“, přišel pro mě děda. Evidentně si legraci nedělal. U babičky už kupodivu byli všichni z naší rodiny. Ženské běhaly po krámech a narychlo dělaly zásoby, chlapi řešili kudy jet do Bělče pro bráchu, aby se nenarazilo na tanky (nakonec to dobře dopadlo). Televize, tranďák i rozhlas po drátě puštěné současně – neuvěřitelné, nepochopitelné zprávy. Obrazy, slova a věty do té doby mně známé jen z knížek a filmů – okupace, tanky v ulicích, kulomety, střelba, obsazení vojsky, boj o rozhlas…… Všichni přimražení a v plném střehu zároveň. Dospělí měli válku v paměti, věděli, o co jde. Převažující emocí nebyl strach, ale směs lítosti, vzteku a odhodlání bojovat, semknout se a bránit. Bylo to slyšet z rádia, bylo to vidět v ulicích. O všem se diskutovalo, nosila se trikolora, sháněly letáky, vyvěšovala hesla. Dobře míněná rada - Jdi domů Ivane, čeká tě Nataša. Brežněv s krvavými pařáty byl vyvěšený přes celé okno Muzea, protest a nesouhlas s okupací byl přímo hmatatelný. I zde v Chrudimi.

V těch dnech totiž byla ještě okupace okupací a zrada zradou, jména hrdinů i zrádců byla známa – a těch druhých i napsaná na zdech. To až mnohem později se začalo říkat, že to byla vlastně internacionální pomoc, že je dobré mít hlavně klid na práci a že republiku si rozvracet nedáme. Někdo uvěřil snadno, někdo se z takzvaného „krizového vývoje“ poučil a přizpůsobil, někdo si svůj nesouhlas ponechal. Normalizace ale dolehla postupně na všechny, utahovala se jako šroub a nasazovala náhubky – třeba i násilím. Naučili jsme se nějak proplouvat, říkat to, co se chtělo slyšet a myslet si a dělat přitom svoje.

Toho dne jsem se naučila rozlišovat „my“ a „oni“, osvoboditelé se pro mě změnili na okupanty a ať bylo,

jak bylo, nepozbyla jsem dodnes přesvědčení, že svoboda smýšlení a konání je nenahraditelná.

Jaroslava Skřepská