Mami, ty jsou přesně takový, jaký jsi vždycky pekla Ty.
Jemný, jemňoučký, rozplývající se na jazyku, přecukrovaný na povrchu, až se mi z toho vyrážka na rukou dělala.
Tak dobrý, tak voňavý.
Ať to bylo u nás doma kolikrát jakýkoli, Vánoce, svátky pokoje, nevyjímaje, tak Pracky byly, jsou a budou symbolem Tebe samé. Vůně vanilky, cukru, tepla z trouby, Tvých baletních pohybů, když jsi vyndávala plechy. Tak málo jsi jich spálila. Trpělivě jsi hlídala čas, aby náhodou…, to by bylo škoda…, jsi říkala. Nakloněna nad dvířky s baterkou v ruce. Miloši, musíme koupit lepší sporák, ten se světlem uvnitř. Tenhle, jak jsi přivez od Péti, nepeče zas tak dobře. Hmmm, ozvalo se z gauče, aniž bratr věnoval čemukoliv pozornost. Hlídej, Miloši, pohlídej to tady. Hlídali jsme všichni. Baterka byla jen jedna. Taťka hlídal. Já jsem se snažila po anglicku vypařit. Nic platný. Koukni se mi tady na to. Mi…, protože všechny starosti světa brala vždycky na svůj, jak říkala, hrb. Ke konci života ho opravdu měla. Mami, pojeď s námi, jdi s holkama, přivezeme, odvezeme, strojit se nemusíš, je tam tak krásně, ukážu Ti, budou z Tebe mít radost. A Ty z nich.
Prosím Tě, to si můžeš dovolit tak akorát Ty.
Já musím…, je potřeba udělat…, a kdo…
Nebyl čas, ač v čase ještě žila.
Mami, Tvoje Pracky, prosím Tě, proč jim říkáš Pracky? To jsou Pracny, uváděli mě do reálu známí. To je možný, ale naše mamka tomu říká Pracky. Tak to jsou Pracky.
Na to všechno, a ještě mnohem víc jsem si vzpomněla dneska dopoledne u nás Na Rynku. U Smékalů. Sama sebe slyším říkat, ještě tuhle krabičku, prosím Vás. A vidím, jak s perfekcionismem ekonomky, kterou skoro celý život byla, zakládala opatrně jeden kousek cukroví za druhým. Aby se nepomačkaly.
Po ose Smé Café, sídliště U Stadionu Chrudim a náš byt se krabička dostala na místo určení. Tašku jsem nechala stát na chodbě za dveřmi, a ještě běžela ven. Pak to vyrovnám, blesklo mi hlavou. Mezitím přišel manžel domů. Zdá se, že tašku vzal, ostatní nákup zarovnal a krabičku nechal uprostřed stolu.
Krásný karton, pěkný design, napadlo mě, vcházejíc do kuchyně.
Naprosto nepřipravena na věci budoucí jsem nožem odkrojila izolepu. Aby nevypadly. Odkrojila.
A jednu, zatím Pracnu, vložila do úst. A v té vteřině se to stalo. Pracka. Mamčina Pracka se mi rozplynula na jazyku a já stála, jako vždycky touhle dobou, někde blízko Tebe a slyším sama sebe, mami, necukruj to, budou mě z toho svědět ruce. Toho cukru je tam hodně. Né, to by nebylo vono.
Mamiii, mamiii, neštvi, že Ty ses v rámci těch svých vtípků přestěhovala ke Smékalům a v klidu tam teď pečeš. Vloni jsi o sobě nedala vědět. Vloni všecko ještě tak bolelo. Letos jsi poslala sama sebe v krabičce z jemného kartonu.
Pracky a Ty.
Ty a Pracky.
Vtipná jsi byla vždycky. To já vím. Všichni to víme. Tohle jsi ale trochu přehnala. To všechno před dvěma lety jsi zinscenovala? Tolik lidí jsi zapojila do obřadu? Ale to není možný. Milda držel Tvoji ruku ve své, když se na JIPce, na jednom z monitorů, objevila dlouhá, nepřerušovaná čára. Nevšiml si toho. Za ramenem vnímal sestřičku. Pohled očí a Mildovo UŽ?
Už, kývnutím hlavy potvrdila. Čekala na Vás, bylo mu útěchou slyšet.
Mohli jsme Tě ještě jednou všichni spatřit.
Vidíš, už je Ti líp. Dobře se Ti dejchá. Nemusíš pořád hledat nějaký dejchátka. Je tak krásná. Vyrovnaná. Její tvář je hebkost sama. Mám jistotu, že dneska poslední slovo mít nebude. Můžete. Mrkneme na ty, kteří nás svojí profesionalitou provázejí již pár dnů.
První lavice je naše.
A co měla maminka ráda, co jí chcete nechat zahrát? Polilo mě tehdy horko. To mám nechat zahrát Anušku, Káju a srdcervoucí texty mnoha a mnoha zpěváků, nad kterými jsme vždycky kouleli očima, vidouce mamku sedět v kuchyni s uchem na rádiu? Ticho, počkej, pojď poslouchat, to je tak pěkný, slyšela jsem prchajíc v dál.
Mamiii…
Sedám si, v tom nejlepším, co jsem doma našla, podpatky, kabelka, klekám si v lavici a slyším sama sebe: Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s Tebou,… začíná růženec. Ještě hodinu Tě mám nadosah, i když to dřevo je už napevno.
Kolikrát jsem za ní přijela na návštěvu a z ničeho nic takový divný pocit. Napětí. Tíha nevyřčeného. Copak, ptám se jí. Nezlob se, ale já Ti to musím říct. A tak se, sice opatrně, ale jasně a rázně dozvídám další z nevyžádaných rad mé mamky.
A tak, nezlobte se na mě.
Ale já Vám to musím říct.
Cukroví, dárky, kapr, řízky, sníh, naklizený byt, jasně, v pohodě, má to tak být, ale prosím Vás, obejměte ji, obejměte ho.
Na nic nečekejte.
Protože jedna z krásných písniček začíná slovy: Můj (nebo snad Tvůj) ČAS je pouhopouhé prozatím.
Mami, Ty pečeš u Smékalů?
Pavla Boháčová
