„Nejděsivější ze všech zvířat je mlok. Jiní kousají přinejmenším jednotlivé lidi a nezabijí mnoho najednou a mlok může zničit celý lid, takže si nikdo nevšimne, odkud přišlo neštěstí. Pokud mlok vyleze na strom, všechny jeho plody se stanou jedovatými. Pokud se dotkne stolu, na kterém se peče chléb, stane se jedovatým… Ponořením do proudu otráví vodu…“ Takto píše filozof Plinius o potomku ohnivých draků, který si, prozatím nerušen, žije i v našich chrudimských lesích – mlokovi skvrnitém.
Na mloka můžeme narazit při procházce rekreačními lesy, obzvláště nyní na podzim. Naše šance na jeho spatření se zvyšují, pokud prší či nedávno přestalo. Na první pohled nás upoutá svojí robustní „dračí“ postavou a lesklým sytě černým zbarvením, na kterém se jako plameny rozlévají nepravidelné tmavě žluté až oranžové skvrny. Díky němu a dalším vlastnostem byl mlok považován za potomka draků. Dnes se nám mohou zdát legendy o nadpřirozených schopnostech mloků úsměvné, ale jak se říká – na každém šprochu, pravdy trochu.
Tento velký, kolem 16 cm dlouhý, obojživelník, který na první pohled může připomínat ještěrku (která patří mezi plazy) žije především ve vlhkých lesnatých oblastech s převládajícím zastoupením listnatých stromů. Ve smrkových monokulturách na něj
nenarazíme. Zde žije svým poklidným, převážně nočním životem a loví bezobratlé živočichy, jako jsou žížaly, slimáci či pavouci. Přes den se ukrývá pod kameny, pařezy nebo v dírách. Avšak jak jsme již zmínili, za deštivého počasí vylézá z úkrytů i ve dne.
Druhou, neméně důležitou součástí prostředí, ve kterém tento obojživelník žije, je voda. Stejně jako všichni naši obojživelníci potřebuje mlok vodní prostředí k rozmnožování, ale dělá to jinak než oni. Mlok je takovým anarchistou mezi obojživelníky. Období rozmnožování připadá do podzimních měsíců (ostatní obojživelníci se rozmnožují na jaře) a je charakteristické zvýšenou aktivitou jedinců. Proto je možné je jednodušeji nalézt.
Po ukončení milostných románků se mloci odebírají na svá zimoviště – díry, pařezy, hromady větví. Zde se poté v tělech samic vyvíjí oplozená vajíčka. Následující rok zjara se „těhotné“ mločí dámy vydávají k vodě, aby do ní porodily své děti. Larvy se rodí již vylíhnuté (živorodost), či se líhnou během „porodu“ či těsně po něm (vejcoživorodost). Na rozdíl od ostatních obojživelníků dává mločí omladina přednost čistým chladným potokům, případně studánkám či čistým jezírkům. Zde mladé mločí larvy, které dýchají žábrami, baští rybí potěr, drobné korýše a nezřídka i své sourozence. Po třech měsících vodního života dochází u larev k přeměně na dospělého jedince a vodu opouští. Ve volné přírodě se dožívá až 20 let.
V naší přírodě nemá mlok přirozené nepřátele. Chrání ho jeho tenká pokožka, kterou i dýchá. V příušních žlázách, které jsou obvykle charakterizovány žlutou skvrnou s černými tečkami, produkuje jedovatou substanci – směs toxinů, která je pro malého predátora smrtelná. Pro člověka však není nebezpečný, pouze při kontaktu s očima či jinou sliznicí způsobuje značné pálení.
Největším nepřítelem tohoto našeho největšího ocasatého obojživelníka je člověk. Při cestě k vodě samice často musí překonávat i rušné komunikace a jejich život končí pod koly aut. Mloka dále ohrožují naše aktivity vedoucí zejména k druhovým změnám porostů (výsadba jehličnatých monokultur), vysušování a znečišťování studánek, pramenišť a jiných vod, které slouží jako mločí školky, případně úplné zničení jeho prostředí. Ze všech těchto důvodů patří mlok mezi zvláště chráněné druhy živočichů v kategorii silně ohrožený. Chráněno je i prostředí, v němž žije.
Foto a text:
Roman Hellinger
