V textu je zmíněn projekt psaní dopisů mezi školami. Zájemci z řad angličtinářů nechť se prosím ozvou přímo na email ucitelnaukraine@gmail.com.
ŠKOLA ZA VÁLKY. Většina dětí z Charkova se od začátku války doposud učí online. Východoukrajinská metropole měla před válkou populaci kolem 1,4 milionů a nyní se v ní život vrací k normálu, auta do ulic a lidé do pouličních kaváren, jen za zvuku sirén a pravidelného odstřelování. Školství ale zůstává ve válce, pouze u několika málo vybraných státních škol mají děti a učitelé možnost potkávat se alespoň na polovinu týdne tváří v tvář - v provizorních učebnách zbudovaných v bezpečných podzemních prostorách metra, v tzv. "metroškolách".
Přicházím z obou stran prosklenou chodbou, napravo: stanice metra Peremoha, mramorové obklady, nástupiště s lidmi, jak v Praze - jen trochu více ošuntělejší vlaky; nalevo: jedna podlouhlá učebna za druhou. Děti jsou spokojené a bezprostřední - vůbec jim nepřijde, že by na tom učit se v metru bylo něco neobvyklého. V šesté třídě jich je jedenáct, mnoho spolužáků je rozesetých po celé Ukrajině a Evropě. V jedenácté třídě přišlo dokonce jen šest. O to rodinnější je atmosféra, jak na semináři z fyziky pro dobře motivované žáky, a hodina se vydaří. Naopak děti z 6. třídy už se pro fyziku příliš nadchnout nepovedlo, holt už je mezi druhou a třetí hodinou odpoledne a po obědě. A ven na čerstvý vzduch vyrazit nejde a trénovat prakticky určování světových stran podle slunce, to pravidla metroškoly zapovídají a děti už jsou myšlenkami jinde. A tak už proběhne jen krátký návrat do jedenácté třídy a společná fotka. Pane Bože, ty víš, že jsem ti v tu chvíli děkoval, že žiju. Snad poprvé právě znovu jako tehdy před rokem na ulici s břízami před nemocnicí, na ulici zalité zlatavým a hřejivým listopadovým sluncem, před rokem na první vycházce po lehkém zranění od šrapnelů. A teď tohle milé setkání v metroškole!
Mluvili jsme také o projektu psaní dopisů. A právě i tito starší žáci se nechali nadchnout - jaká by to byla nádhera sdílet přes hranice něco z kultury vlastní země. Vždyť i jen trocha z ukrajinská poezie - Taras Ševčenko, Ivan Franko je hluboká, pro lásku k zemi milované jak Máj, pro lásku k ženám jak Seifert, a přece jinak a jedinečně! Ať si tyran z východu blábolá, co chce o neexistenci svébytnosti, naopak, ať žije budoucí projekt kulturní výměny! A první dopisy už jsem k zaslání do Čech dnes obdržel. Vykrystalizovaly už první dvojice spolupracujících škol z Čech a z Ukrajiny a jedna ze Slovinska, projekt se rozvíjí, v nejbližších dnech se budou sdílet kontakty přímo mezi angličtináři!
Zatím během dopisování tohohle textu po návratu z města přišla půlnoc. Sedím v pokoji v hostelu charkovské školy Bojka. Správcová a paní učitelka ukrajinštiny Tamara ještě sedí v kuchyni nad sešity žáků. Za celou kariéru ještě nenechala žádnou práci žáků - úkol nebo písemku - bez kontroly. V soukromé škole Bojka je prezenční výuka povolena. Přitom už by mohla být ve svých víc jak 70 letech dávno v důchodu, i učitelé se ale zčásti rozprostřeli po Ukrajině a Evropě, nadto část žáků je potřeba stále učit online, učitelé prostě chybí. Běžných je tak 25 hodin týdně, někdy i sedm v jednom dni - tak učí občas matematiku Nikolaj nebo angličtinu Viktorie. A já, voják, odučil dnes dvě hodiny s dvoutýdenní přípravou, dorazil na hostel unavený, zatímco tihle pracanti-hrdinové mi tu podávají misku ohřátého boršče z domácí zeleniny a s domácím chlebem.
Mgr. Milan Švrčina
